Předchozí příspěvek
Hned, jak jsem vystoupila v rovinaté krajině z kolíbajícího vláčku, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v černobílém filmu: haldy kamení, sutě bordelu, střepiny, rýhy, oprýskané fasády, zapíchané kusy tašek na domech, zmuchlané plechy, torza aut – bez barvy, díry mezi domy. Chcete vidět barvy? Pak musíte zvednout hlavu a namířit svůj zrak do výšky střech. Nové tašky se předvádějí jako čerstvě vyloupnuté muchomůrky na červivé nožce.
„Podstavec je originální. Ležel v kopřivách. Posháněli jsme peníze, odvezli jsme to do ateliéru, nechali jsme udělat analýzu a zjistili jsme, že byla vyrobená v Rakousku. Existovali k tomu účetní knihy. Odstranili jsme sekundární nánosy, z hlíny na to odborníci dotvářeli, jak to mohlo vypadat. A nějakou dobu jsme jezdili na Slovensko. Vždycky jsme tam 3 hodiny seděli, koukali a architekti to dodělali do přesné podoby. Pak se udělala silikonová forma a odlitek,“ vypráví Marek Košut, starosta obce Moravská Nová Ves.
Neponičená socha sv. Anny stojí i po hrozivém tornádu před bývalým JZD. Před kostelem nalevo je zemský patron sv. Václav a napravo sv. Florián, patron při živelných pohromách. Také bez škrábance. Inu, i zázraky se dějí. Tornádo se 24. července 2021 zformovalo z bouřky za Břeclaví a zničilo 6 obcí, mezi nimiž byla i Moravská Nová Ves.
sochy sv. Václav a sv. Florián před kostelem, zdroj: Š. Vacková
socha sv. Anny, zdroj: Š. Vacková
„Bylo asi 19:20 hod a měli jsme zastupitelskou schůzi. Začala blikat elektřina a dodneška si pamatuju, jak mi kolega říkal, ať schůzi zkrátím, abychom nezmokli. Elektřina zhasla, objevil se jakýsi mrak a všude létal bordel o rychlosti 300 km/hod. Viděl jsem letět střechu hospody. Trvalo to asi 2 minuty. Asi za 20 min se tornádo dostalo do lesa u Ratíškovic, kde je jiné klima a tam se zastavilo,“ popisuje Košut.
Obec byla odříznutá od světa. Autem se nikdo nikam nedostal. Jediný komunikační zdroj dovezli vojáci: vysílačky. Stát chtěl pomoct a vzkázal panu Košutovi, ať obyvatele obce evakuuje do sokolovny, ale ta byla zničená. Jídlo, ať vydává v jídelně, ta byla srovnána se zemí. A ať informuje obecním hlásičem, ten nefungoval. Nic neexistovalo. V momentě 21. století, když je člověk zvyklý hledat na internetu, nic nebylo možné. Dědina byla nepropustná. Všude ležely sutiny. Nešly ani otevřít domovní dveře. Na sokolském hřišti byla 1.deponie, která je od obecního úřadu vzdálená asi 200 metrů. Dojet tam autem po tornádu trvalo 2 hodiny. Z obecních domů přežily jen fotbalové kabiny a domov důchodců. Škola, měšťanka, pošta, hospoda, sokolovna byly neobyvatelné. 36 domů bylo srovnáno se zemí. Ve škole byly prolomené betonové stropy. Na hřbitově byly rozházené hrobní desky jako rozházené papíry. Smetlo to ordinace obou lékařů i lékárnu. Z občanské vybavenosti tu prakticky nezbylo nic.
pračky za obecním úřadem, zdroj: Š. Vacková
mobilní pošta před obecním úřadem, zdroj: Š. Vacková
„Byli jsme v tu dobu na Božím Daru na dovolené. Já, manželka a naše 2 děti. Ten den jsme si prošli Ježíškovu cestu, děti byly nadšené. Byli jsme se taky podívat na Klínovci a večer jsme šli na pivo do Červeného Vlka, v tom mi zvonil telefon,“ říká Pavel Šottl, hospodský v Moravské Nové Vsi.
Kamarád mu oznámil, že nemají dům ani hospodu. Pan Šottl si myslel, že je opilý.
„Nebyl. Mluvil pravdu – bohužel,“ dodává Šottl.
„Když jsme sem dojeli, vypadalo to jako po válce. Všude bordel. Na zemi střechy. Všechno ucpané a neprůjezdné. Den za dnem jsme uklízeli. Dopracovali jsme se k tomu, že musíme nechat zbourat celé patro. Kamarádi mi hodně pomáhali. Všechno ale dlouho trvalo. Na dřevo jsme čekali jako na smilování. Stejně jako na křidlici, nebyla. Ale, co nechybělo, byla solidarita. Ta byla neskutečná, proto jsem vyvěsil českou vlajku jako poděkování. Všechny darované peníze jdou na omítky, podlahy, nábytek,“ říká Šottl.
hospoda a dům pana Šottla, zdroj: Š. Vacková
„Podívejte se, zatepluje se skelnou vatou. Byla ve všem zapíchaná. I v rajčatech. A co nezničilo tornádo, to zničila voda. Během 4 minut se nám otočil život. Teď je to těžké na psychiku. Už je toho moc. Včera jsem vstával v 5:30 hod, jel jsem ke klempířovi a v 19:00 hod jsem lezl ze střechy. Děcka vůbec nevidím, protože jsem na stavbě anebo v práci. Firma by mě uvolnila, ale do práce jsem šel, abych se z toho nezbláznil,“ říká elektrikář Šottl.
Jejich dům je první dům v Anenské ulici. Omlouvám se za překlep. Jejich dům byl první v Anenské ulici, kudy se tornádo vydalo. Co by kamenem dohodil stojí již zmíněná socha sv. Anny a bývalé JZD, ze kterého zbyl jen oprýskaný betonový kvádr jako zničený bunkr po válce. Z JZD létala vzduchem 80 kilová železa, sýpky, vlnité plechy.
dům Nosterských před tornádem, zdroj: Fr. Nosterský ml.
dům Nosterských po tornádu, zdroj: Fr. Nosterský ml.
„Nikdo neměl tak poničený interiér jako my. Vlnitý plech se zapíchl do kuchyňské linky. Náš ohromný dřevěný stůl se rozpůlil jako tříska. Zrovna jsme se chystali večeřet a začal rachot. Praskaly okna. Utíkali jsme pod schody, syn běžel do sklepa. Všechno létalo vzduchem – všechno. Když se rámus utišil, šli jsme se podívat, co se stalo. Vystoupali jsme po schodech do patra a uviděli jsme oblohu,“ vypráví Marie Nosterská.
Marie i František Nosterští studovali na ČVUT a oba jsou inženýři v důchodu, jejich syn je strojař a vnuk na VUT. Nosterským tornádo vzalo všechno, nejen střechu, nábytek, ale i občanské průkazy, rodné listy, univerzitní diplomy. Všechno. Stěží se můžou identifikovat nebo něco doložit. Prádlo uletělo do Mikulčic. Pokladničku se zlatem, kterou dostala paní Nosterská od maminky, našla na zahradě – prázdnou. Torzo tiskárny bylo v keři. Kus skříňky našli u souseda ve vinohradu. Usilovně teď pracují na opravách. Peníze od dárců využijí na stavební práce, topení, elektřinu a hlavně střechu.
„Nejhorší byl ten zvuk. Sebemenší skulinkou jsme slyšeli hrůzostrašné pištění. 50letý modřín byl useknutý jako polínko a byl obtočený plechem z JZD. Stovky býků z JZD létaly luftem. Odklízela to kafilérka. Jenom od nás jsme vyvezli 7 tater bordelu, 15 náklaďáků zbořených zdí, a ještě tu máme bordel na odvoz. Pán, který jezdí po katastrofách, nám říkal, že už viděl hodně hrůz, ale tohle ještě ne,“ vypráví smutně paní Nosterská.
ruina domu Nosterských, zdroj: Fr. Nosterský ml.
„Spali jsme na zemi. Pán z Břeclavi nám nabídl byt, ale nechtěli jsme z Moravské Nové Vsi odejít. Tři týdny nešel proud, fungovali jsme na agregát. Když jsme byli bez proudu, byli jsme bez vody. Do toho bytu jsme se jezdili vysprchovat. A pak nám jedna paní ze zastupitelstva dohodla na 2 roky tady ten domeček od Skansky,“ říká pan Nosterský.
uvnitř domu, zdroj: Fr. Nosterský ml.
obývací pokoj, zdroj: Fr. Nosterský ml.
kuchyň, zdroj: Fr. Nosterský ml.
Martin Tichý žije v Moravské Nové Vsi se svojí rodinou a jezdí dopravním prostředkem s absolutní předností jízdy, je strojvedoucí na trati Hodonín – Zaječí.
pohled od domu pana Tichého, zdroj: Fr. Tichý
obec s kostelem, zdroj: Fr. Tichý
„Nevěděli jsme, co se stalo. Já jsem byl s manželkou a synem Martinem v kostele na mši na sv. Jana Křtitele. Naši ostatní synové Ondra, František, Jeník, a Peťa byli doma. Tornádo se objevilo v půlce mše. Slyšeli jsme hukot a pištění. Začal se trhat krov. Začalo to bubnovat do klenby. Křidlice poskakovaly a padaly. Zmizely stíny stromů, pak to začalo vystřelovat vitráže a potom začalo pršet sklo. Spadl lustr u kněžiště a další spadly po něm jako hrušky ze stromu. Najednou jsme viděli nebe. Ve věži jsou 3 zvony, nevěděli jsme, jestli nespadnou.
„Nevěděli jsme, jestli spadlo letadlo, vybuchl plyn nebo začala válka. Nemohli jsme ven z kostela, protože nešly otevřít dveře. Když se nám podařilo dostat ven, vypadalo to jako by spadla bomba. Z lip byly třísky, z domů haldy cihel a z obecního úřadu trčely krovy, fasády byly jako rozstřílené. Zkoušeli jsme se dovolat synům, a to se nám bohudíky podařilo. Slyšeli jsme jen jednu větu: „My jsme ok, ale připravte se na pohled na dům,“ popisuje Tichý telefonát se syny.
dům pana Tichého, zdroj: Fr. Tichý
„Ondra, František, Jeník i Peťa byli trochu pořezaní, ale byli živí a zdraví. Stihli seběhnout schody a schovali se v obýváku ke krbu. Měli jsme všichni štěstí. Jenomže se blížilo další černé mračno a my nevěděli, co dělat. Já jsem tady zůstal a manželka s dětmi odjela s dědou. A opravdu přišla další ničivá událost – krupobití s deštěm. Povypínal jsem všechno. To už vám nemůžu ukázat, z domu nám zůstalo jen torzo a kůlna na dříví. Statici rozhodli o zbourání našeho domu,“ vypráví Tichý.
„Za 1 den jsme přes haldu sutin neviděli sokolovnu. 12metrový kontejner se našel o 2 km dál. Sanitky stály v koloně. Bylo tu hodně zvědavců. Pak sem policie začala pouštět jen na občanku. První měsíc jsme žili u prarodičů a teď jsme v domě od spolužačky mojí ženy. Dárcovské peníze využijeme na stavbu domu.
„Musíme začít úplně od začátku,“ říká Tichý.
uvnitř domu pana Tichého, zdroj: Š. Vacková
Poslední má návštěva mířila k Dohnalovým, na které jsem dostala kontakt od kamarádky Lenky Ježkové, která sehnala kontakt od kamaráda Kuby, hasiče. Byla jsem unavená, protože jsem během dvou dnů viděla a slyšela příběhy, které trhaly srdce. Pohledy pana Šottla, manželů Nosterských, pana Tichého a paní Dohnalové mi silně připomínaly návštěvu Laosu, kde jsou dodnes nevybuchnuté bomby. Nevím proč, ale tady jsem si připadala jako na území, kde nevíte, co se stane.
„Slyšíte? Tady nejsou ptáci. A nevrátí se, nemají kam, jejich stromy a hnízda odnesl vítr. Na polích neuvidíte zajíce, srnku, bažanta. Tady není nic živého. Je tu mrtvo,“ přivítala mě Alena Dohnalová pochmurného odpoledne. Uvařila silnou tureckou kávu a sedla si na rozvrzanou židli. Začala se mi omlouvat za skromné podmínky.
Vstává ze židle a jde k lednici. Vyndá sklenici a začíná mi se slzami v očích vyprávět příběh: „Přes naši ulici se vozily sutiny. Modré nákladní auto zastavilo. Vystoupil cizí člověk a vydal se ke mně. Vyndal z plátěné tašky sklenici se zapečeným masem a předal mi ji se slovy, že se nemám bát to sníst.“
„Nevíte, jak poděkovat. Nemáte, jak to vrátit. Tady bylo tolik dobrovolníků. My jsme měli první opravenou střechu. Je darovaná. Lidi nám začali posílat střešní tašky. Na střeše je 2000 tašek. To není náš dům, ale těch, co nám tašky poslali,“ říká a zvedá hlavu ke stropu, který v Moravské Nové Vsi není samozřejmostí.
Nejhorší byl ten hluboký tón jako by vám zalehly uši. Kdybych byla venku, tak bych vzduch mohla nahmatat. Vzduch byl šedý. Vůbec jsem neslyšela padat tašky ze střechy.
„Když jsme se přes ty sutiny dostali z domu ven, nevěřili jsme vlastním očím. Viděli jsme naši Anenskou ulici. Byla holá. Nebylo tam nic. Připadali jsme si bezradní, protože v první chvíli se nemáte koho zeptat. Naší sousedce je 85 let a tornádo jí proletělo obývákem, ona byla uvnitř,“ popisuje Dohnalová.
„První se řešilo, co budeme dělat? Večer byl na krku! Asi za hodinu přijeli hasiči. Neřešili majetek. Počítali lidi a trochu nás uklidnili a evakuovali. Pak to přišlo ještě jednou, odneslo, co zbylo a následně začalo pršet – do domů bez střech. Několikrát propršely stropy, říká Dohnalová.
„Rozjezd státu byl pomalejší. Čekala se 2hodinová fronta kvůli informaci, než se zřídil krizový štáb,“ popisuje paní Dohnalová.
Dům paní Dohnalové nosí po tornádu velikou ozdobu. Víte jakou? Paní Dohnalová nevěděla, jak lidem poděkovat. Namalovala slunce a do něj vepsala všechny dobrovolníky, přátele, kamarády, známé i neznámé, kteří jim pomohli s opravou střechy. Žluté slunce s dlouhými paprsky zasklila a visí na jejich domovních dveří. A když se vám bude nějaký paprsek zdát rozmazaný, tak je to dozajisté ukápnutá slza vděčnosti.
slunce a paní Dohnalová, zdroj: Š. Vacková
Ať stojím na nádraží, na návsi, u kostela, před obecním úřadem u sochy sv. Anny, v Anenské ulici, u školy, v domě pana Šottla, manželů Nosterských, pana Tichého nebo paní Dohnalové, všude je průvan. Vítr se tu nemá o co zachytit. V téhle dědině umí všechno létat i bez čar a kouzel. Jak tady tomu rozumí děti? Mají strach při bouřkách a vliv na ně měla dozajisté i zkáza po tornádu se všudypřítomnými sutinami. Snad se s tím dokážou psychicky vyrovnat lépe než staří lidé, kteří zažili peklo na zemi jako například pan Matoušek. Je mu 100 let a po tornádu se z něj stal bezdomovec. Přišel o vlastní dům a žije v náhradním bydlení.
Šárka Vacková: “Chtěla bych poděkovat všem dárcům za podporu.”
Sbírka na pomoc lidem zasaženým tornádem v Moravské Nové Vsi činí: 1 825,00 EUR.
Šárka Vacková: “Erzgebirgssparkasse Zschopau poskytla bezplatné vedení účtu. Velké díky patří také firmě mogatec za finanční dar, paní Tiché za opravu českého textu a Berndovi Leuoth za opravu německého textu. Na sbírce se podílely také České dráhy, které mi poskytly bezplatnou jízdenku do Moravské Nové Vsi, kde jsem se setkala se starostou a čtyřmi rodinami, které mi vyprávěly své příběhy – které bych si ani ve zlém snu neuměla představit.
Všechny darované peníze byly na 100 % rozděleny mezi rodiny. Z výsledku mám velkou radost.
Cíl projektu byl splněn. Všem dárcům, kteří se do sbírky zapojili, moc děkuji. Bez vás by se sbírka neuskutečnila.”
Přišli o dům a živnost – hospodu. Zcela zdemolováno. Nízké pojištění. Rodina s malými dětmi.
Starší manželé, důchodci. Dům silně poničen, neobyvatelný, totální rekonstrukce. Dcera postižená po dřívější autonehodě.
Početná rodina, pět synů, jeden z nich lehce autisticky postižen. Jejich rodinný dům musel být zdemolován. Budou stavět nový. Nebyli pojištěni.
Starší manželé, rozhodli se opravit jenom střechu, na další opravy nemají psychickou sílu. Bydlí v domě s dětmi a s vnoučaty.
sponzorský dar: 456,25 EUR
sponzorský dar: 456,25 EUR
sponzorský dar: 456,25 EUR
sponzorský dar: 456,25 EUR